,,Stalo se to v Brazílii roku 1997: třiadvacetiletý mladík močil do vody. Stál přitom po kolena v řece – najednou z ní vyskočila malá ryba. Vklouzla mu do močové trubice, kde se zakousla. Mladík (známý jen pod iniciálami F.B.C.) okamžitě omdlel bolestí – ale i poté, co se probral, nebyl schopný rybku z citlivého místa dostat.

Nakonec musel podstoupit složitou urologickou operaci – teprve skalpel dokázal rybu z jeho těla dostat. Lékař mladíkovi oznámil, že měl vlastně ještě štěstí, rybka jménem candiru ho totiž mohla připravit o víc než jen o mužství…

Rybky candiru jsou po celé Jižní Americe proslavené právě tím, že je přitahuje pach moči; jakmile ji ucítí, vrhají se za jejím zdrojem – dokáží se údajně prokousat pomocí svých ostrých zubů močovou trubicí pěkně daleko. Z neznámých důvodů přitom upřednostňují muže… Evropané na ně narazili poprvé v polovině 19. století. Německý biolog von Martius si tehdy povšimnul, že si indiáni kmenů podél Amazonky kryjí pohlavní orgány tvrdými materiály. Když se jich ptal, proč, odpověděli mu, že je to kvůli candiru…

Podobných zpráv se později objevilo víc; mnoho indiánských kmenů a později i bílých osadníků tvrdilo, že tato ryba opravdu existuje – a je smrtelně nebezpečná. Už první evropští vědci však upozorňovali, že něco není v pořádku: podle známých fyzikálních zákonů by nic podobného nemělo být možné. Candiru je totiž poměrně velká ryba, na délku může měřit až 40 centimetrů. Aby se vešla do mužské močové trubice, je prakticky vyloučené – toho by mohli být schopní jen ti nejmenší zástupci tohoto živočišného druhu. A pokud by se jim to podařilo, neexistuje způsob, jak se dostat proti proudu moči, který z trubice vychází.

Jenže proti nudné teorii svědčily desítky případů z celé Jižní Ameriky – někteří vědci objevili celé vesnice, kde měli chlapci amputované penisy. Biologové zdokumentovali také několik případů, kdy candiru zaútočil na ženské pohlavní orgány, stejným způsobem jako na ty mužské. Proč vlastně? Candiru, což je vlastně druh máčky, neboli malého sladkovodního žraloka, měl útočit na pach moči. Ryby, kterými se nejčastěji živí, totiž močovinu vylučují ze svých žaber.

Jenže o co víc bylo zpráv a historek, o to méně existuje doložených důkazů. Ten popsaný v úvodu článku je vlastně jediným, který pochází z moderní doby. Proto vzbudil velkou pozornost biologů i lékařů. Americký mořský biolog Stephen Spotte se rozhodl vyšetřit causu candiru přímo na místě, u Amazonky. Když prošel detaily případu, zjistil, že je krajně nepravděpodobný. Odporuje fyzikálním zákonům, aby močovou trubicí prošla celá ryba, stejně jako je nemožné, aby si cestu prokousala – její zuby k tomu jsou zcela nevhodné. Stejně tak zřejmě ošetřující lékař lhal, když tvrdil, jak rybu z močové trubice odstranil. Candiru má totiž na těle háčky, které něco podobného znemožňují.

Ve stejné době vznikla také jiná studie, která poprvé studovala candiru a jejich chování v přirozeném prostředí. Ta zase vyvrátila, že by byly tyto ryby přitahovány pachem moči – chybí jim totiž orgány čichu. Historici zase zjistili, že muži, kteří studovali indiány údajně napadené močožravými rybami, neovládali místní jazyky. A především informovali o candiru v řekách, kde se tyto ryby nikdy nevyskytovaly… A ony ochranné pomůcky na penisech domorodců? Ty zřejmě sloužily na ozdobu, případně na ochranu před piraňami…

S největší pravděpodobností ryby candiru na muže nijak výjimečně neútočí. Jde jen o historický mýtus, který se jednou rozšířil a už se z fantazie lidí nedostal. Je logické, že toto téma je natolik přitažlivé, že mu rádi podléháme. Velmi tomu pomohla i literatura: William S. Burroughs v knize Nahý oběd popsal candiru a její močožravé chování přesně v souladu s legendou. Co na tom, že jde asi jen o vyprávění…”(²)

Zdroje pro tento fakt: (CZ – urologiepropraxi.cz) (*² CZ – zoom.iprima.cz) (ENG – izismile.com)