Bobří výsadková jednotka

Bobři jsou natolik dobře přizpůsobení svému prostředí, že se občas přemnoží. Na lesy to má katastrofální dopad a je tedy nutné populaci nějak omezit. Pozabíjet je není úplně ideální řešení, to si lidé uvědomovali už dávno.

A protože se v Idahu po II. světové válce stalo právě tohle, museli místní vymyslet originální řešení. Jiným částem země by se bobři moc hodily, zarostlé pralesy by mírnou redukci porostu jen uvítaly.

Jak bobry dostat do neprostupné divočiny, kam nevedou žádné cesty? Jediným realizovatelným způsobem bylo shodit bobry z letadla – samozřejmě padákem. Oproti cestě autem to mělo několik výhod, například výrazně kratší dobu cesty, která bobrům způsobovala méně traumat.

Nejdůležitější bylo vyrobit správné krabice, v nichž by bobři přežili nejen cestu letadlem, ale také pád z něj. Padáků bylo dost, jsme přece v době těsně po konci války. Do každé dřevěné bedny se dal pár bobrů, vždy samec a samice. Jako ideální výška shození bylo spočítáno 300 metrů nad povrchem.

Bedny byly vybavené mechanismem, který krabici otevřel okamžitě po dopadu. Záchranáři to testovali nejprve na modelech, a když se to ukázalo jako úspěch, proběhly první testy s živým zvířetem. Byl vybrán přestárlý bobr s přezdívkou Geronimo – toho pak na padáku shodili asi desetkrát. Statečný bobr se tak stal za odměnu prvním, kde byl ve společnosti samice vypuštěn do přírody. Později se ukázalo, že Geronimo přes svůj pokročilý věk založil úspěšnou bobří kolonii…

Shazování bobrů probíhalo na podzim roku 1948. Celkem se tímto způsobem vrátilo do přírody 75 bobrů. Jen jediný to nepřežil – a to proto, že se během shazování prokousal provazy. Potom vyšplhal na bednu a ve výšce 30 metrů nad zemí z ní seskočil… Úspěšnost celé akce biologové hned ověřili tak, že z letadla pozorovali, jak bobři vylézají z beden…